Andaluský kůň

6. prosince 2009 v 12:02 | *Naly |  plemena A/F
Původ a Historie
Hlavní chovatelská oblast je na jihozápadě Španělska, regiony Jezer de la Frontera, Sevilla a Cordoba. Za jeho divoce žijícího předchůdce se považuje kůň plemene sorraia, který žil na Iberském poloostrově do pravěku. Divoce žijící zbytková populace tohoto primitivního plemene se znaky divokých koní přežívá dodnes v Portugalsku. Díky své tělesné stavbě byli divoce žijící předci andaluských koní přirozeným modelem jezdeckého koně s delšími liniemi, které jsou předpokladem pro dobré podsazení zadních nohou, přiuzdění a tím i spolehlivé shromáždění. Dávný jezdecký národ Keltiberů potřeboval dobře jezditelné koně a objevil v souladu s tělesnou stavbou místních koní shromáždění, které umožnilo suvérénní ovládnutí koně v boji. Rychlá schopnost reakcí a obratnost této jezdecké metody způsobila, že Keltibeři pokořily všechny ostatní jezdecké národy a byli postrachem i pro Římany. Tak se stal původní typ koní Iberského poloostrova díky své přirozené tělesné stavbě základem pro vytvoření jezdeckého stylu, který dnes nazýváme klasický. Od období vlády Maurů (vliv arabských a berberských koní) rostl význam iberského plemene a vrcholu svého rozkvětu dosáhlo v renesanci a baroku. V celé Evropě dominovali španělští koně díky svým vynikajícím jezdeckým vlastnostem a své kráse. Mnoho šlechtických sídel zakládalo nebo zušlechťovalo své chovy koní španělskou krví. Ještě dnes se např. u koní lipických, starokladrubských a fríských projevují jejich španělské geny. Jiná plemena, jako např. holštýnský, frederiksborský, hannoverský a oldenburský kůň ztratila své španělské znaky změnou chovných cílů. Andaluští koně exportovaní v 16.století do Ameriky španělskými dobyvateli zanechali své geny v latinskoamerických plemenech, např. mustangovi, a ve westernových koních. Na konci 18.století začal vítězný tah anglického plnokrevníka. Vliv španělské krve byl v evropských chovech hojným využíváním plnokrevníka téměř potlačen, postupně začal převažovat výkonnostní princip vojenského a dostihového jezdectví. Dnes je o barokní iberské koně obět zájem, vyhledávají je především špičkoví drezurní jezdci i milovníci klasického jezdeckého umění.
Současný oficiální název andaluských koní je pura raza espaňola (čistokrevné španělské plemeno).



Popis
Jejich elegantní vzhled prozrazuje podíl krve orientálních koní. Tělesná stavba se blíží štvercovému rámci, hůlková kohoutková výška je 155-162 cm. Hlava je ušlechtilá a suchá, většinou s rovným profilem. Koně s klabonosem jsou obvykle trochu delší ve hřbetě a mají silnější kostru. Silný krk je vysoko nasazený a výrazně klenutý. Dlouhý kohoutek přechází ve stabilní hřbet, silná dobře vázaná bedra končí barokně tvarovanou zádí s nízko nasazeným ocasem. Exteriér vytváří dojem hlubokého sedu v koni, hlubšího než je skutečnost. Fundament končetin je spíš jemný, chybí rousy. Relativně krátké předloktí a dlouhé záprstí podmiňují vysokou, ale méně prostornou akcí. Nápadné jsou bujné, vlnité žíně a kovový lesk srsti. Orientální bílá barva (bělouši vybělí poměrně pozdě) dnes dominuje u poloviny populace, proto jsou vzácnější tmaví hnědáci a vraníci velmi oblýbení. Izabely, plaváci a strakoši, kteří dříve převažovali, se dnes téměř nevyskytují. Ryzáci a koně s býlími odznaky jsou nežádoucí, protože poukazují na přilití cizí krve.

Chody a využití
Vynikající jezditelnost a noblesní akce, přirozené nadání pro schopnost se shromáždit a vzpřímit, inteligence a dobromyslnost, cowsense a taneční obratnost, to jsou vrozené vlastnosti andaluských koní. Propůjčují jim drezúrní schopnosti splňující nejvyšší nároky ve smyslu klasického jezdeckého umění, instinkt pro odhad chování býků, kteřý projevují coby honáčtí koně i koně pro býčí zápasy na koni (rejoneo), jsou také výbornými jezdeckými koňmi pro pokročilé, drezurně orientované reakční jezdce. Andaluští koně jsou koně vysokých škol.

zdroj→(text)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.